Spalovny odpadů

Spalovny odpadů se stále znovu objevují jako zázračné stroje na zpracování odpadů. Lidé  postavení před rozhodnutí, co dělat s odpady (politici či úředníci), často po spalovně sáhnou jako po jednoduchém řešení pro ně složitého problému. Odpad na jedné straně do spalovny vjede a po spálení zbyde, považte, jen desetina jeho původního objemu. Často už ale nevidíme, kam se poděje ten zbytek. Ani ve spalovně přece nepřestávají platit základní fyzikální a chemické zákony, tudíž ani zákon o zachování hmoty.

Spalovna pracuje v podstatě jako chemický reaktor při teplotách od 600 do 1600 stupňů Celsia. Odpad v ní nemizí, jenom se mění chemické složení a toxicita spalovaných látek. Vzniká nový, většinou nebezpečnější (toxický) odpad, který rozptylujeme na skládky, do vody a do vzduchu.

Energie, kterou získáme spálením odpadů je pouze zlomkem původní, vložené do výroby toho, co nyní pálíme. Kvalitní recyklací odpadů můžeme získat (či chcete-li ušetřit) více energie. V této souvislosti je nutné odlišit spalovny odpadů od spaloven biomasy či jiných energetických zdrojů nazývaných v tisku často spalovnami. "Mluvit  o pálení směsného odpadu jako o jeho termickém využití je návratem do 19. století," říká Paul Connett, profesor chemie ze St. Lawrence University v New Yorku (na obrázku). Ve spalovně se zhodnotí 17 - 22 % energie uložené vodpadech. Účinnost moderních elektráren je 40 - 70 %.

Stroje produkující toxické látky

Spalovny odpadů zatěžují životní prostředí celou řadou škodlivin. Pokud dioxiny zachytí filtr, mohou skončit v popílku, který například spalovna v Liberci míchá s popelem a prodává ho jako stavební materiál. Dioxiny vznikají mimo jiné při spalování chlorovaných látek (např. PVC, halogenovaných rozpouštědel ad.). Poškozují imunitní a hormonální systém člověka, nejtoxičtější z nich je karcinogenní.

Dioxiny jsou však jen špičkou ledovce. Američtí vědci K. Jay a L. Stieglitz identifikovali ve studii publikované v roce 1995 v odborném časopise Chemposphere v emisích ze spaloven odpadů 192 škodlivých organických látek - řada z nich je rakovinotvorných. Patří mezi ně třeba dimetylftalát, bromdichlorfenol, benzen, hexachlorbenzen a celá řada dalších.

Toxické látky se ze spaloven do životního prostředí dostávají nejen v emisích do ovzduší, ale obsahují je i odpadní vody anebo odpad produkovaný spalovnou. Popílek zachycený na filtrech kouřových plynů je většinou toxickým odpadem a představuje zhruba tři procenta z původní hmotnosti tuhých odpadů, které projdou pecí spalovny. Dohromady s popelem je to pak třetina původní hmotnosti odpadů zpracovaných spalovnou. Ani popel ze spalovnové pece není prostý toxických látek - především těžkých kovů.

Spalovny odpadů

- se neobejdou bez skládek odpadů

- zatěžují toxickými látkami vzduch, vodu i půdu

- nedokáží efektivně zhodnotit energii uloženou v odpadech

- vyvolávají nadprodukci odpadů

Jsou tedy alespoň ekonomicky výhodné?

Spalování je zřejmě nejdražší způsob likvidace odpadů. Na špatný ekonomický propočet doplácejí spalovny i obyvatelé měst, která se za jejich stavbu zaručila. Například spalovna zdravotnických odpadů, která vyrostla v roce 1992 v Plzni Na Slovanech, vytvořila osmdesátimilionový dluh. Spalování odpadů se projevuje ve vyšších poplatcích obyvatel za odpady i v částkách, které na jejich provoz doplácejí města ze svých rozpočtů. Minimálně 50 - 70% z produkovaného množství odpadu města velikosti Liberce lze snadno a ekonomičtěji recyklovat.

Aby se drahá spalovna odpadů zaplatila, musí ji vlastník krmit odpady - čím méně odpadů pálí, tím je jejich likvidace dražší. Touto cestou spalovna brání recyklaci odpadů , která je ekonomicky i ekologicky šetrnější. Ve většině měst, kde stojí předimenzované spalovny komunálních odpadů, existuje ekonomická vazba mezi městem a spalovnou - například Hlavní město Praha je majoritním akcionářem Pražských služeb provozujících malešickou spalovnu. Jinými slovy společnost provozující spalovnu ekonomicky ovládá město a v něm rozhodující politiky - diktuje ceny za odpad, protože pro město není tak snadné najít za spalovnu náhradu.